Jak jsem přišel k foxteriérům.

 

Jak již bylo zmíněno jinde, za dobu mého provozování myslivosti jsem vystřídal několik zástupců psích plemen: drsnosrstého jezevčíka, výmarského ohaře, jagdteriéry a nakonec jsem skončil u foxteriérů, u kterých, na rozdíl od těch předešlých, hodlám zůstat. Po stránce psích plemen nejsem nijak vyhraněný a chápu, že každý máme rádi něco jiného.

Mým prvním loveckým psem byl drsnosrstý jezevčík Iras ze Svojsičky, kterého jsem jako štěně koupil od našeho, dnes již zesnulého mysliveckého hospodáře pana Stanislava Šnajdra. U tohoto člověka bych se rád pozastavil a chtěl říci, že byl pro mne velikým vzorem a učitelem, nejen tím mysliveckým, či kynologickým, ale také jaksi po stránce filozofické, to jak vnímal přírodu a život vůbec. Dodnes mi tento člověk velmi chybí.

Již před výcvikem Irase, jsem podrobně, zejména skrze literaturu, studoval, jak správně cvičit loveckého psa. Tuto metodu vřele doporučuji všem začínajícím vůdcům, aby byli dobře teoreticky připraveni ještě před samotným výcvikem svého psa a schopni v pravý čas rozpoznat, kdy, jak a v čem svého pejska usměrnit a podpořit a naopak, což bývá mnohdy ještě důležitější, čemu se vyhnout, či v samém zárodku potlačit činnosti nežádoucí. Již s tímto jezevčíkem se mi, mimo jiné, podařilo složit i podzimní zkoušky a to v první ceně. V myslivecké praxi jsem Irase hojně využíval jako barváře. Velmi jsem oceňoval, že jezevčík je menšího vzrůstu, kterého bylo možno bez problémů vynést na posed, i jeho „skladnost“, při převozu autem. Také jsem s ním i často lovil šoulačkou. Druhou stránkou věci však byly i nevýhody, které jsem u jezevčíka jako plemene vnímal. Především horší pohyblivost při vyšší sněhové pokrývce, orbě, kopcovitém terénu a také v případě dosledu, kdy u zvěře srnčí, pokud byl kus na konci stopy ještě živý a téměř na dosah, tak pes jinak velmi ostrý a důrazný, nestačil doběhnout, srnčí kus se opět zvedl a buď jsem musel dostřelovat nebo opět pokračovat v dosledu dál.

Výše zmíněná zkušenost s jezevčíkem, ačkoli nijak špatná, spolu s touhou zkusit něco jiného, mě přivedla ke štěněti krátkosrstého výmarského ohaře jménem Goran z Altova dvora. Při jeho výcviku mi imponovala jeho ochota spolupracovat a to jak byl pes schopen a ochoten povely plnit přesně a rychle. Goran měl složeny zkoušky vloh a podzimní zkoušky, obě v první ceně. Dnes trochu lituji, že jsem s jeho výcvikem nešel dál, alespoň na lesní zkoušky, protože ochotně aportoval i lišku. V myslivecké praxi vynikal na honech, při dosledech a také to byl výborný vodař. I jeho jsem měl velmi rád. Byl to hrozný dobrák, nebyl urážlivý a případný trest vnímal jako nutné zlo a i u něj se po psím způsobu dokázal smát. Goran byl pořádný kus psa. O jeho nošení na posed nemohlo být ani řeči, takže pokud jsme šli na čekanou, ležel dole pod posedem. Byl předpisově klidný před zvěří, nicméně „nad větrem“ jsme už oba nebyli. Tohle bylo občas samozřejmě nevýhodou. Víc mi však vadilo, že při šoulání za teplého počasí bylo jeho dech s otevřenou mordou slyšet, což někdy způsobilo, že jsme si zradili zvěř.

Za pár let, když jezevčík Iras začal dosluhovat jsem stál před rozhodnutím, jaké plemeno malého loveckého psa si pořídím tentokrát. Zvolil jsem jagdteriéra. Ten se mi zdál vzhledem k nevýhodám výše zmíněných plemen jezevčíka a ohaře nejvíc univerzální. Zanedlouho jsem si přivezl štěně. Brzy se v něm projevily typické vlastnosti tohoto plemene, včetně delší „čekací doby“ jeho návratu. O tomto pejskovi se však více rozepsat nemohu, protože jednoho zimního dne při objíždění krmících zařízení na lyžích se pes ve sněhové vánici zaběhl a více jsem se o něm už nikdy nedozvěděl. Uběhl nějaký čas a jel jsem pro další štěně jagdteriéra. Ten byl trochu jiný než předešlý. Ne tak horkokrevný, dříve se vracel a více spolupracoval. Bohužel i o tohoto jsem brzy přišel, navíc vlastní vinou, potom co sežral docela malé množství jedu na potkany a já sem celou věc podcenil a nenavštívil veterináře. Učinil jsem tak téměř o týden později, ale to už bylo pozdě. Pro jagdteriéra jsem se rozhodl ještě do třetice a pořídil tentokrát fenu. Ta měla povahu podobnou s jagdteriérem prvním, pouze s rozdílem ještě většího temperamentu a s dobami návratu i řádu dní! Vrcholem bylo, když jsem ji přihlásil na zkoušky vloh a ve čtvrtek před sobotními zkouškami jsem šel do terénu na „generálku“, milá fena se opět zaběhla a byla nezvěstná až do neděle. Nutno podotknout, že pokud jí bylo řádně domluveno ještě před slíděním nebo vůbec před vypuštěním z vodítka, byla následná práce s ní zpravidla bezproblémová. Bohužel bez těchto „procedur“ se problémy s neovladatelností a následně pozdními, či vícedenními návraty opakovaly. O tom jak tyto domluvy probíhaly se záměrně nechci rozepisovat. Při výchově a výcviku psa nejsem nijak útlocitný, ale poněkud neosobní povaha jagdteriéra spolu s jeho uspokojením lovit sám pro sebe byly skutečnostmi, proč bych se dnes pro něj znovu nerozhodl. Vím, že jsou v rámci tohoto plemene i povahy jiné a sám jsem vlastně takovéhoto jagdteriéra, v pořadí jako druhého měl, nicméně opět zvítězila touha zkusit něco dalšího.

A zde se dostávám ke své feně Edit od Hombreho, která mi ukázala, že existuje pes malého loveckého plemene zcela podle mých představ. Je jím foxteriér, v mém případě ten hladkosrstý. Psík menší, ale ne tak malý, velkého temperamentu, ale ne zas přehnaného, se schopností dohledat a strhnout postřelenou či zesláblou srnčí zvěř. Umí přinést kachnu z vody, nechybí mu ostrost na škodnou ani divočáka a na zkouškách z loveckého výkonu umí být rovnocenným soupeřem ostatním malým plemenům.